Feeds:
Příspěvky
Komentáře

Podrobnější zpráva o zahájení kanonizačního procesu manželů Alvirových se nyní objevila na české sekci webu Opus Dei. Manželé Alvirovi byly jeho jeho členy, a to od roku 1947 (Tomas) a 1952 (Paquita). K článku je připojeno i video.

A nyní několik vysvětlujících poznámek. Jak se manželé vlastně jmenovali? V minulém příspěvku na blogu jsme použili jméno „Tomas a Paquita Alvirovi“ a o něco dále „Paquita Dominguez Alvirová“ a „Tomas Alvira“. Článek na webu Opus Dei pak používá jména „Paquita Dominguez Susín“ a „Tomas Alvira Alvira“. U Paquity se pak lze setkat i s verzí „Francisca Dominguez“. Z těchto všech variant je pravděpodobně chybná pouze  „Paquita Dominguez Alvirová“. Dešifrování španělských jmen dělá Čechům obvykle problémy. Španělská příjmení se obvykle skládají ze dvou částí: první jue jméno po otci, druhé obvykle po matce. Někteří španělé ale užívají příjmení jen jedno. A jiní zase několik jmen křestních… Jméno Paquita pak je zdrobnělinou jména Francisca – tedy Františka. Převodem jmen do jejich české podoby se zatím zabývat nebudeme… (Správně by asi mělo být Tomáš Alvira a Františka …?)

A nyní k tomu, v jaké fázi se kanonizační proces manželů nachází. V minulém titulku jsme použili termín „proces pokračuje“. Článek na webu Opus Dei uvádí, že kardinál Rouco zahájil „kauzu kanonizace“. Vzhledem k tomu, že proces od okamžiku, kdy věřící a příslušné církevní autority poprvé vysloví přání, že daná osoba by měla být svatořečena, až po její povýšení na oltář, je poměrně dlouhý a složitý, jsou správná obě tvrzení.

Kanonizace manželských dvojic je jednou z novinek 21. století. Zatím potkalo pouze dva páry. V roce 2001 byli blahořečeni Luis a Maria Beltrame Quattrocchi, minulý rok pak papež Benedikt XVI. blahořečil rodiče sv. Terezie od Dítěte z Ježíše. Minulý rok 14. února byl zahájen další proces blahořečení manželské dvojice: Paquity Dominguez Alvirové a Tomase Alviry.Včera byla zahájena další etapa tohoto procesu. (Více o tom, jak vlastně probíhá blahořečení naleznete zde.)

Svět se v poslední době natolik změnil, že šťastný manželský život se stal něčím téměř mimořádným. I proto je třeba poukazovat na dobré příklady. Tomas a Paquita vedli obyčejný život manželů a rodičů osmi dětí. Byli si vědomi toho, že jeden druhému jsou určeni jako cesta ke svatosti a že manželství je vznešené povolání. V tom byli inspirováni myšlenkami sv. Josemaríi Escrivy, se kterým se osobně znali. (Tomas byl jeden z členů výpravy prchající v době španělské občanské války přes Pyreneje před řáděním republikánských hord.) Oba se věnovali pedagogické profesi.

Svým příkladem nám ukazují, že i zdánlivě obyčejný život poskytuje mnoho příležitostí žít ctnosti hrdinským způsobem. A že radostné a svaté manželství není utopií, ale Božím plánem pro všechna manželství.

***

Některé knihy o jejich životě (bohužel zatím pouze španělsky):

Tomás Alvira y Paquita Dominguéz. La aventura de un matrimonio feliz.

Tomás Alvira y Paquita Dominguéz. La aventura de un matrimonio feliz.

Tomás Alvira. Una pasión por la familia. Un maestro de la educación

Tomás Alvira. Una pasión por la familia. Un maestro de la educación

Odpojit od přístroje člověka, který prakticky nežije a jehož tělo projevuje známky života jen díky externím přístrojům, které uměle zajišťují jeho dýchání či krevní oběh? Ano, to možné je. V takovém případě se však nejedná o eutanázii, ale o ukončení zbytečné – a někdy i přehnané léčby. Nechat někoho zemřít hlady a žízní? To je odporná vražda. A jedna z tváří skutečné eutanázie.

Dojemné argumenty, že eutanázie je určena pouze pro případy zbytečného, bolestivého a umělého prodlužování utrpení, se nyní ukazují jako plané řeči. Eluana Englaro žije bez pomoci externích přístrojů. Bloger Oslík křičí do světa: NEMŮŽE BÝT ODPOJENA OD PŘÍSTROJŮ, PROTOŽE NA NĚ NENÍ NAPOJENA (s výjimkou senzorů tepu apod.).

Eluana netrpí. Potřebuje pouze, aby ji někdo napájel a krmil.

Zdá se, že současná civilizace považuje takové nároky za přehnané.


Publikováno zároveň na blogu Ihned.cz.

Embryo Noe

A Defense of Human Life

Kniha Embryo: A Defense of Human Life

V lednu 2007 byla v  nemocnici v Covingtonu (Louisiana, USA) ukončena pozoruhodná cesta. O šestnáct měsíců dříve byl hlavní hrdina příběhu – Noe Benton Markham – uvězněn v nemocnici v New Orleans. Uvězněn, protože ve městě řádil hurikán Katrina a Noe se nemohl vlastními silami z nemocnice zachránit. Naštěstí byl vysvobozen: záchranáři ho převezli na lodi bezpečí.

Na první pohled nic zvláštního. Při takové živelní katastrofě se lidské životy zachraňovat musí. Někdy se to podaří, jindy ne. Co je tedy na celém příběhu zvláštního? A proč byl dokončen až o šestnáct měsíců později?

Odpověď je možná překvapující. Noe byl nejmladším obyvatelem New Orleans, který byl zachráněn. Když ho záchranáři převáželi na lodi do bezpečí, byl ještě embryem – lidským jedincem v počáteční fázi vývoje – zamrazeným spolu s dalšími čtrnácti stovkami dalších embryí v kanistrech s tekutým dusíkem.

Noe měl štěstí a jeho příběh skončil šťastně. O šestnáct měsíců později se jeho rodiče radovali z narození chlapečka, vysvobozeného ze záplavy. I proto to jméno. Kdyby se nenašlo těch deset chlápků, kteří ho přepravili do bezpečí, Noe by pravděpodobně zahynul a nikdy neokusil štěstí setkat se svojí milující rodinou.

Ano, tvrdím, Noe by býval zahynul. V době záplav již totiž žil. Byl to ten samý Noe, který byl zamražen v nádobách tekutého dusíku; ten samý Noe, který byl na lodi transportován do bezpečí; ten samý Noe, který byl později přenesen do matčiny dělohy, a ten samý Noe, který se 16. ledna 2007 narodil.

Jen se zeptejme jeho rodičů. Kdo podle nich unikl hurikánu Katrina? Shluk buněk? Potenciální život? Neosoba? Součást matčina těla? Anebo Noe Benton Matkham? Odpoví s naprostou samozřejmostí: „Byl to Noe“. Oni jistě vědí, že lidské embryo je od svého vzniku lidskou bytostí, totožnou s tou, která později opustí matčino lůno a ještě mnohem později začne vést samostatný život. A že i lidské embryo si zaslouží – tak jako každá jiná lidská bytost – být subjektem lidských práv, především práva na život.

Původně publikováno na blogu Ihned.cz. Výše uvedený příběh se skutečně stal a je využit jako prolog ke knize Embryo: A Defence of Human Life

Eurohádka o jesle

Některé zpravodajské servery už tu zprávu přinesly. Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas se snaží otevřít debatu o barcelonských cílech EU, které obsahují závazek zajistit do roku 2010 dostupnost jeslí tak, aby do nich mohlo chodit až 30 procent dětí. Socialisté a zelení se již ozvali a navrhují odsuzující rezoluci, o které by Evropský parlament mohl jednat již dnes. Není se co divit, jesle jsou vlajkovou lodí sociálních inženýrů všeho druhu. Maminko, tatínku, dítě vaši láskyplnou péči nepotřebuje. Společnost vás volá do kanceláří, k továrním pásům a na traktory. Tam jste užiteční, tam se budují lepší zítřky. Výchovu svých potomků přenechejte odborníkům.

Aby bylo jasno: rozhodnutí, zda dítě mladší tří let svěřit do jakéhokoliv zařízení kolektivní péče, musí být na rodičích. Stát zde není od toho, aby takovou službu zajišťoval – ba co víc, aby přesvědčil (nebo donutil?) rodiče, aby 30 % dětí umístili do jeslí.

Za symbolické pak považuji, že tato otázka je zcela mimo dosah kompetencí Evropských společenství. Smlouvy nesmlouvy, když už se nemůže vydat směrnice, vyprodukuje se nějaký „soft“ dokument, který je sice nezávazný – ale pokud se nebude někomu líbit, pořádně mu zatopíme.

***

K tématu jeslí ještě jednou, teď již ne z pohledu politického, ale čistě lidského. Coby otec i já jsem nedávno hledal informace o tom, zda je vhodné posílat děti mladší tří let mimo rodinu k nějakým profesionálním tetám. Ne že bychom o tom s manželkou uvažovali, ale prostě proto, že jsem byl kolegou požádán o radu v této věci. Připojuji odkaz na užitečný článek… a několik zajímavých postřehů. Jsou vybrakovány ze záznamu z jedné konference, ale takové chování je snad na blogu dovoleno…

Jeroným Klimeš, psycholog

Dítě mladší než tři roky je možno dát do kolektivní výchovy jen mimořádně. Pokud je citově stabilní a dokáže si hrát v kolektivu ostatních dětí. Jinak je možno uvažovat pouze o individuální péči třetí osoby, zejména chůvy. Ale velmi málo se hovoří o sousedské výpomoci, která dřív byla standardním způsobem řešení problémů. Stejně tak živoří výpomoc prarodičů.

Klára Rulíková, zakladatelka Klubu dvojčat a vícerčat

Snahy o opětovné zavedení kolektivních zařízení k umístění dětí před třetím rokem věku považuji za čistě účelové a upřednostňující zájmy ekonomické před jinými (rodinnými) hodnotami… V současné době, kdy je společnost hodnotově zaměřena na dosažení individuálního úspěchu, jdou zájmy dětí do pozadí, a my dospělí se snažíme svá „selhání“ omluvit „racionálními“ důvody. Jsem přesvědčena, že dítě do tří let věku by mělo vyrůstat v rodině, zejména v péči matky. Samozřejmě i role otce je nezastupitelná, nikoli však zaměnitelná s rolí matky.

Marie Zápecová, psycholožka a metodička sociálních služeb a rodinné politiky odboru sociální péče a zdravotnictví Magistrátu HMP

Institucionální hlídání batolat je zcela nepřijatelná praxe minulého režimu, a víme jaké škody napáchala na dětech i na rodičích. Je samozřejmě věcí rodičů, jak chtějí své dítě vychovávat, nelze vůči rodinám předjímat, jak se má dítě vyvíjet a v jakých zařízeních má či nemá být. Pokud ale někdo tvrdí, že v mezinárodním kontextu neobstojí pohled psychologů a dětských lékařů na škodlivost institucionální výchovy batolat, tak musí předložit kvalitní longitudinální výzkum (20-30 let sledování vývoje člověka od narození po dospělost), který toto tvrzení dokládá. Domnívám se, že poctivé longitudinály Langmeiera a Matějčka zatím nejsou ve světě překonány. Pokud ano ráda se o tom dozvím, ale o pouze o poctivých výzkumech, a ne o nějakých krátkodobých, dobře zaplacených studiích. … Pro kojence i batole je normální rodina jediným skutečně bezpečným prostředím. Pro tuto věkovou skupinu je dále velmi důležitá jedna vztahová osoba, která je s dítětem téměř trvale. Ideální je matka, může to být i babička, chůva, teta. Jedině v rámci tohoto prvotního vztahu je jedinec schopen v budoucnu tvořit svoje harmonické vztahy. Pokud se toto období naruší jeslovým či jiným zmatkem, člověk později prožívá nejistotu ve vztazích, nedůvěru, těžké vztahy a různé životní problémy v osobních vztazích s lidmi, tedy místo harmonie disharmonii. U citlivých povah může docházet při nepřítomnosti rodiny k rozvoji agrese nebo naopak k pasivitě a neschopnosti vést svůj život. Poruch chování v české společnosti je až dost, nedělejme další. V celém pojetí výchovy dětí a souvislostech se zaměstnáním matek mi chybí rodinná kooperace – myslím na širší rodinu a vícegenerační rodinná výpomoc. Uvažuje se státní výchově, ale vůbec se neuvažuje o rodinné svépomoci Jako další skrytý problém vidím tlak firem a obchodníků – „více pracuj, abys mohl více konzumovat“. Za touto hrůznou filozofií se pak skrývá mnoho pozlátka a nabídek, které mohou mladé rodiče zmást. Josef Pavlát, psycholog a soudní znalec Nemyslím, že rozhodující jsou názory jednotlivců, nýbrž nálezy vývojové psychologie, podpořené konkrétními studiemi k tomuto tématu. Takové studie jsou ve světové literatuře jistě dostupné. Pokud vím, tak zhruba až do konce batolícího období /do tří let/ je dítě silně závislé na rodičích a ze společnosti ostatních dětí či profesionálních pečovatelů nečerpá nic, co by pro něj mohlo být důležité. V tomto období je proto na místě, aby o ně pečovala matka, otec nebo jiná blízká osoba.

Ilona Mrzílková-Susová, psycholožka

Souhlasím s názorem, že pro děti do tří let je z hlediska jejich dalšího vývoje v naprosté většině případů nejvhodnější rodičovská péče. Do tří let se tvoří základy osobnosti, děti potřebují prostředníka v komunikace se světem, jednu svoji osobu, která je většinu dne k dispozici a jejímž prostřednictvím si především formují obraz o sobě a světě. Většina z nich si v této době neumí doopravdy hrát s jinými dětmi a nemá ani tuto potřebu. To je podloženo psychologickými výzkumy. Řešením je práce z domova, minimální úvazek a střídání rodičů/prarodičů v hlídání. Dítě mladší tří let může být hlídáno mimo domov, pokud jde jen o krátké časové úseky a dítě samo projevuje s takovým pobytem spokojenost (těší se, vypravuje o prožitém, nechce ze zařízení odejít, dokud si něco nedodělá, nedohraje apod.).

Simona Hoskovcová, dětská psycholožka

Považuji za hodně důležité, aby děti v miminkovském a batolecím věku setrvaly v rodinném prostředí. Rodinu ovšem chápu v širším slova smyslu. Myslím, že je naprosto v pořádku, pokud se na výchově děti významně podílí i babička nebo např. teta. Pro kojence a batolata je hlavně důležité, aby se v péči o dítě nestřídalo příliš mnoho lidí. Z tohoto hlediska může velmi dobře a bez následků pro dítě fungovat i chůva, ale jen málokdy se podaří najít někoho, kdo hlídá dítě pravidelně a několik let. Znám případy, kdy si děti ke svým chůvám vytvořily velmi pěkný vztah, a ten je potřeba vnímat s důležitostí, kterou pro dítě má. Pro dítě může být později nepochopitelné, že „babička“ už najednou hlídat nechodí. Nechápe pracovní vztah chůvy k rodičům a to, že služby „babičky“ už nejsou potřeba. Nejsem přívržencem institucionální péče o děti do tří let věku, pokud nejde vyloženě o existenční nutnost. Pokud ano, pak na co nejkratší dobu (do tří hodin denně).

Článek byl původně publikován na blogu Ihned.cz, 3. února 2009.

Lepanto bloguje…

V pátek 6. února 2009 bylo založeno občanské sdružení Lepanto, o. s. Návrh na registraci byl následně zaslán Ministerstvu vnitra. Co je Lepanto zač? Hlavním cílem sdružení je přispět k šíření hodnot úcty k lidskému životu od početí do přirozené smrti, rodiny založené na manželství muže a ženy, přirozených práv a svobod člověka a boji proti etickému relativismu. Tolik naše stanovy.

Zkrátka chceme dostat do veřejného prostoru něco málo informací o tématech, která považujeme za zásadní. Jsou to především rodina, manželství, výchova dětí, snoubenectví … aletaké víra anebo různé bioetické či filosofické otázky.

Prozatím začínáme s tímto blogem. Plánů je více, ale nesluší se je prozrazovat hned na začátku.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.